Když jsem čekala své druhé dítě, připadala jsem si ze všeho příšerně
vyčerpaná. Matějovi bylo v té době půl roku a brek z kojeneckých kolik
plynule nahradil brek z rostoucích zubů.
Neuměla jsem si představit, jak budu fungovat pro dvě děti a dost mě ničily
věty typu“ „jedno dítě, žádné dítě, však to poznáš, to si budeš říkat-co já
jsem s tím jedním dítětem vlastně pořád dělala?...“
Co že jsem dělala? No snažila jsem se být dokonalou matkou. Běhala jsem
dítě zkontrolovat při prvním zakňourání, houpala ho a hladila, dokud dočista
neuslo, přebalovala pravidelně po třech hodinách ve dne, v noci. Kojila
svědomitě z prsou na střídačku a děsila se, že mi dítě vyhladoví, pokud
interval přesáhne čtyři hodiny. Sprchovala se s otevřenými dveřma, co
kdybych přeslechla pláč?
Sledovala jsem teplotu vody při koupání, nahřívala ručníky a žehlila
plenky. Nosila ho v šátku a uspávala na čerstvém vzduchu. Nedovolila si ho
odložit, abych si snad musela vyčítat, že se mu málo věnuju. Četla jsem
příručky, sledovala diskuse. Motivovala jsem ho k pohybu a snažila se kreativně
vymýšlet zábavné hry, abych snad nezanedbala psychomotorický vývoj. Chodila
s ním do klubu maminek a platila soukromé kurzy plavání kojenců.
Jo, tohle všechno jsem dělala. S láskou a něhou, bezmezně oddaná,
dokonale pohodová matka. Protože pohodová matka, pohodové dítě…
Ne, to moje fakt ne. Matěj se probouzel s řevem a usínal s řevem.
Odjakživa. Řval i v mezidobí. Všechny mé pediatrické rady na kojenecké
koliky selhaly. Nebo neměl koliky. Nevím co měl. No a co že jsem doktor, když
jste matka, je to jiné. Najednou to všechno vidíte z jiného úhlu. A hlavně
to prožíváte-ve dne, v noci, ve dne v noci, dokolečka dokola.
Připadáte si jak ve filmu „Na hromnice o den více“. Je to stav absolutního
vyčerpání. A zoufalství. Z toho, že v něčem tak samozřejmém a
přirozeném, jako je být matkou, selháváte na plné čáře.
Po praxi v nemocnici, po těch nočních službách, kdy jsem pracovala
třeba i 32 hodin v kuse, jsem byla přesvědčená, že jsem na život
s miminem připravená. Jak jsem si, proboha, mohla něco takového myslet?! I
po sebedelší a náročnější službě jsem mohla jít domů a spát NĚKOLIK HODIN
VKUSE. S miminem ne. S tím mým prvorozeným miminem ne.
Nespavec to byl odjakživa, ale měla jsem dojem, že se to jeho věkem jen zhoršuje. Budíval se i 16x za noc, vlastně už jsem to i
přestala počítat, připadalo mi to pak víc stravitelné. Přes den se začal
vztekat kdykoliv, kdy jsem si ho dovolila odložit z náručí. Čekávala jsem
na klapnutí dveří a příchod Radka jak na smilování, nemohla jsem se dočkat, až
si budu moct svobodně zajít na záchod a něčeho se najíst.
Vybavuju si, jak jsem při uspávání Matěje pokaždé vytuhla nad postýlkou v nějaké
nepřirozené poloze a on jakoby měl nějaké senzory změny tlaku vzduchu, probral
se z pozvolného usínání kdykoliv, kdy jsem se pokusila stoupnout si
pohodlněji.
Nejklidnější býval v náručí, a tak jsem ho neúnavně poponášela ložnicí
tam a zpátky a v duchu si sumírovala, co budu dělat, až konečně usne: Jo,
takže-připravím si večeři, vyndám nádobí z myčky, vyžehlím prádlo,
osprchuju se, sednu si s knížkou a dám si k tomu něco dobrého, půjdu
spát…
Tam a zpátky, tam a zpátky, huškat, kojit, nechat odříhnout, pomalu položit
do postýlky. Brek. Tak znovu. Tam a zpátky, tam a zpátky. Ještě odříhnout? Přebalit?
Znovu nakojit? Prdíky? Kapičky? Teplota?
Prso. Tam a zpátky. Dobře, na žehlení kašlu. Dam si večeři, vyndám to nádobí,
osprchuju se a jdu spát….Tam a zpátky. Brek…Myčka počká, prostě se jen najím,
osprchuju a jdu spát….Brek…Kašlu na jídlo, kašlu na sprchu, půjdu si jen lehnout.
Proč si proboha nemůžu jít lehnout?!...
Dělám toho moc? Věnuju se mu příliš? Chce mít svůj klid a prostě si jen tak
zabrečet? To už jsem přece taky zkoušela. Proč neexistuje nějaká zářivá kontrolka typu: „ bingo, teď jsi na to
kápla“? Instinkty selhaly, nic nefunguje, mateřství je nanic, já jsem nanic…
Rostlo mi břicho a spolu s ním ve mně narůstala panika. Nemůžu na svět
přivést další dítě, vždyť to ani jeden z nás nepřežije…
Jenže - to druhé dítě, náš Jonáš, nás všechny ve skutečnosti zachránilo. Ale o tom příště.
Jste skvělá, těším se na pokračování :)
OdpovědětVymazatto mám radost:)
VymazatToto období skvěle zachycuje film Radostná událost- doporučuji všem párům, které už mají alespoň 6 měsíční dítě a první nápory a krize za sebou. Naše holčička byla pohodářka a i tak byla ta životní změna mazec.:-)Obdivuji Vás Katko
OdpovědětVymazatDěkuju za tip-vyzkouším:)
VymazatTo je krásně popsáno, úplně mi to připomnělo první měsíce s mým prvorozeným synem. Já jsem ještě mezi celým tím kolotočem hledala na internetu v článcích i diskusích nějaké návody, které přeci na tu nespavost a pláč musí existovat. Myslím, že se naše situace začala zlepšovat, když jsem pochopila, že na něco tak jedinečného jako je dítě prostě žádné návody neexistují a dovolila jsem si více se řídit vlastními pocity a ne rozporuplnými radami ze všech stran. Nám se však druhorozený (pohodář) narodil téměř 28 měsíců po tom prvním. Nedokážu si představit, že vy už jste si v té době donesla domů třetího kluka. Máte můj obdiv. :-)
OdpovědětVymazatTo je také pěkně a pravdivě napsáno-že na něco tak jedinečného návody neexistují:)
VymazatMilá Katko, máte neuvěřitelný spisovatelský dar...a nejen ten samozřejmě! Občas jsem po odvysílání 4 v tom k Vám na FB nakoukla, jak si vedete, jak se máte a s úžasem sledovala, jak se Vaše báječná rodinka rozrůstá.. Cítím k Vám sympatie, ač se neznáme, možná zaviněné zpočátku proto, že jsem ze stejného kraje, okresu, bydlím cca 20 km od Vás :-). Když jsem objevila, že máte blog, začetla jsem se a dnes ráno s nadšením zjistila, že je tu další článek. Opravdu píšete nádherně, čtivě, pokud se nevrátíte k profesi lékařky, pak nemám strach, že byste se neměla v budoucnu čím živit...vidím to na velmi úspěšný blog a časem i knihu. Jste báječná matka, to video Jonáška s jeho prvními krůčky mě prostě dostalo! Držím Vám palce a přeju celé Vaší krásné rodince krásný předvánoční čas. Veronika
OdpovědětVymazatMilá Veroniko, moc Vám děkuji, je úžasné číst tak pěknou zpětnou vazbu. Povzbuzuje mě to a těší. Děkuji Vám za to a přeju taktéž krásné svátky. K.
VymazatKrasny ��. I kdyz to muselo byt sileny.
OdpovědětVymazatJa jako prvorodicka hned dvojcata a nic t toho neznam. Mela jsem fakt stesti, prvni rok s dvojcaty, pomoc jen obcasna moje maminka a mohla bych to nazvat dovolenou.
Závidím, ale přeji. A moc zdravím.
VymazatNo ted uz neni co ��, po tom roce se to zlomilo, prestali spat a vpodstate rok a pul jsem se poradne nevyspala. Ted maj 2a pul, davaji zabrat. Kluci, souperi o vse, vztekaj se... jinak jsou ale uzasni a je krasny pozorovat jaky maji ten dvojceci vztah. Telepatie urcite funguje ��
OdpovědětVymazatPETRA: Opět nádherně napsané,jen se směju u toho "tam a zpátky",protože jsmě to měli úplně stějně...malý usínal s brekem a vstával s brekem,a nám do toho ještě nešlo kojením,takže jsem si přišla jako strašná matka,vyčítala jsem si že kvůli mě musí mít umělé mléko...no fůj jen na to pomyslim,tak se mi ztahuje hrdlo :) jsem ráda že to mám za sebou,teď už mu jsou 2 roky a je to skvělý parťák a snad až bude někdy druhý tak se mi nějaký zkušenosti budou hodit...jste skvělá,moc vás obdivuji a přeji krásné Vánoce :)
OdpovědětVymazatJe skvělé si přečíst, že to je i jinde stejné, i když jde tedy o zážitky vyčerpávající:) Děkuji za zpětnou vazbu a přeji krásné svátky.K.
Vymazat