A na závěr dozdobíme petrželkou

Nedá mi to, abych ze svého vyprávění, které sahá do minulosti, neodbočila do doby přítomné. Protože to je to, čeho jsem momentálně plná, a co mě denně dohání k šílenství. Ono bývá nejlepší to ze sebe dostat hned zatepla, dokud se v těch pocitech pěkně válíte.

Definovala jsem si, co je pro mě na té mateřské tím hlavním problémem. Marnost. Marnost z většiny věcí, které uděláte.

Posbírám hračky, roztřídím je, urovnám polštáře na gauči, utřu stůl, vyperu, vysaju, navařím. Rozvěsím hromádky mokrého oblečení. To je počurané, to poslintané, to od jogurtu, to od polívky. To je namočené od včera. Měla bych zapnout pračku, měla bych vytřít, měla bych jít s dětma ven, měla bych dát péct maso, vyndat myčku, vynést nočník, převléct peřiny. Nakrmit kočku. Děti. Sebe. Sebe ne. To počká. Moment, hračky jsou rozházené, z polštářů na gauči bunkr, zapatlaný stůl, děti v mokrém oblečení. V tom čistém, právě převlečeném oblečení. Jsou mokré od toho nočníku, zapomněla jsem ho vynést. Už není kam věšet vlhké kousky špinavého prádla. Už děti nemám do čeho oblíkat. Už je nechci do ničeho oblíkat. Chci je ráno oblíct do čistého a večer převlíct do pyžama. Čili se s nima  prát, dohánět je v zatáčkách a rvát na ně za řevu kusy prádla jen dvakrát denně. Moment. Dvakrát denně krát tři. Tři děti.

Na to prádlo by se vůbec vyplatila pomocnice s osmihodinovou pracovní dobou. Vyprat. Roztřídit na „to je Matějovo“, to je „Jonášovo“, to je „Filipovo“, to je „moje“, to je „Radkovo“. Roznosit do skříní. Vytřídit, co je komu malé, co už je obnošené, co už je mimo sezonu. Snést z půdy nové věci, ty letní vyměnit za zimní. Bundy a čepice. Boty. Změřit dětem nohu, vyzkoušet, co ještě sedí a co už ne. A za pár týdnů nanovo.

A oni se pak vklidu vymáchají v nevyneseném nočníku…

Některé ty věci mají tu marnost teda přímo v návodu k použití, třeba takové přebalování-jasně, očekávám, že čistá pemprska nezůstane čistá, ale k frustraci to taky přispívá. Obzvláště, pokud dítě přebalíte a ono si do plenky uleví ještě dřív, než vyjdete z koupelny. Případně jí občůrá zveku, když mu jí čistou právě nasazujete. Fakt vás to štve. Protože zvenku je to prostě nanic. Plenka je zevnitř sice nepoužitá, ale celkově mokrá. Čili na vyhození. Čili položíme na okno, ona proschne a dá se večer, už přece nejsem prvorodička.  Jsem matka od více dětí, slevovat ze svých nároků je moje  existenční nutnost. Nikdy dřív bych si nepomyslela, že dítě obleču do špinavých věcí. Co kdyby to někdo viděl? Co kdyby…co jako? Snídá v bodynu s flekem od včerejšího banánu a co jako? Už ani ten bryndák mu nedávám, protože by ho zbytečně zašpinilo. Víte co dokážou děti udělat s jídlem? To je ta pravá marnost. Uvaříte, dítě to rozpatlá a vy to vyhodíte. Pětkrát denně. U nás teď krát tři. Jako tři děti. Patnáctkrát za den připravuju pro někoho porci jídla, které se následně z větší části vyhodí. Ne, dojídat to fakt nechcete.

Když jsem měla jen Matěje, vařila jsem bio. Samozřejmě. Přece bych nekoupila skleničku s polotovarem, jsem matka, je moje povinnost uvařit. Se všude říká. Se bere za samozřejmost. Zakládám dítěti stravovací návyky na celý život. To je takový problém rozmixovat jednu vařenou bramboru s mrkví? Jo, a taky na těch stránkách pro dokonalé matky psali, že mám vzniklou kaši dozdobit petrželkou. Víte co moje děti na petrželku? No kašlou.  Stejně jako na všechno, s čím se dělám. Klidně jim to můžu kydnout přímo na stůl, je jim to jedno. Vlastně je to lepší, nemusím umývat ten talíř. Nehledě na to, že mixovat jednu bramboru, je taky nanic. Zůstane skoro celá v mixéru, než jí vypatláte ven do misky, tak dokonale vychládne, nehledě na to, že většinu z ní máte stejně přilepenou mezi prsty. Seškrábat. Naaranžovat, dozdobit petrželkou. Nepřihřívat! To hlavně. Píšou to všude! A taky se píše, že příprava netrvá ani deset minut…

 I za těch deset minut se mé odložené dítě dostane do stavu příšerné agonie. Z řevu. Nevim jestli z hladu. Tu bramboru totiž nechce. Je schopné jednu jedinou lžičku rozprsknout na několik metrů daleko. Široko. Všude. Máte to na oblečení, ve vlasech, na zemi. Když už to vypadá, že vás dítě vezme na milost, máchne rukou v okamžiku, kdy to nečekáte. Připlácne si mrkev na čelo, na sedačku, na nohu, pod bryndák. Vytře si s ní oči. Můžete ho obmotat bryndákem a stejně se jídlo dostane pod něj.

Rekapitulujem. Dokonalá matka připravuje jídlo pro dítě deset minut. U nás špinavý hrnec od vaření, špinavý mixér, špinavá stěrka, stůl, miska, dítě, já. Dítě nenajezené. Ne jednou za čas, denně. Několikrát denně. A zítra nanovo. Už chápete to „Na hromnice o den více?“.

Vypěstovala jsem si na zahrádce vlastní mrkev. Já, holka z paneláku. Já, která do té doby ani nevěděla, jak se dá mrkev rozeznat od petržele, když to z hlíny leze obojí zeleným napřed. Tu mrkev jsem připravila v páře. V naší horkovzdušné troubě. Nejdražší položka naší kuchyně, značková trouba. Ale prosadila jsem si jí, abych mohla vařit zdravě. Tu křehkou mrkev jsem nakrájela na malé kousky a donesla dětem ven na čerstvý vzduch. Nemohlo to už být víc bio. Ještě jsem odběhla pro pití. A víte co, když jsem se vrátila? Mrkev byla vysypaná do kaluže a Matěj s Jonášem jí nadšeně na střídačku drtili gumákama.

Kupuju skleničky, chápete?