Nuda na mateřské

Pokud uslyšíte nějakou matku stěžovat si na NUDU, nejedná se o význam, který si pod tímhle slovem představujete. Jde jen o špatnou definici. Nejspíš proto, že matky na mateřské už nejsou z nudy schopné ani vyplodit jasnou myšlenku.

Když jsem byla poprvé těhotná, tedy tenkrát, kdy jsem měla na mateřství (a mateřskou) zcela jiný náhled, tak jsem si zajela na návštěvu za kamarádkou, která už jedno dítě měla. Vzpomínám si, jak jsem seděla za stolem, nohy pohodlně natažené před sebou. V jedné ruce bylinkový čaj, tou druhou jsem bezděky hladila bříško a trochu konsternovaně sledovala kamarádčino dítě přede mnou. Sedělo v jídelní židličce, v ruce žmoulalo borůvkovou buchtu, střídavě si jí zkoumavě prohlíželo, střídavě se s ní strefovalo do pusy. No spíš si s ní hrálo. Plácalo piškotem všude okolo a borůvky cíleně matlalo po jídelní židličce. Bezděky jsem držela stranou své čisté těhotenské kalhoty a sledovala úkosem kamarádku, která zcela nevzrušeně míchala lžičkou svoje kafe. Měla jsem nutkání zachytávat odpadající kusy jídla, a taky potřebu tu situaci nějak usměrnit, ale nebyla jsem si jistá, jak moc by se to kamarádky dotklo. Jedním uchem jsem při tom poslouchala její vyprávění o tom, jakým rozčarováním pro ní mateřská je. Že je to furt dokola. Pořád to samé, přebalit, uvařit, nakrmit, uklidit, pohrát si, uspat. Hrozně se prý doma nudí. I když už jsem v tu dobu byla nějaký ten týden mimo pracovní zápřah, ještě stále ze mě nestačil vyprchat ten adrenalin, který jsem v práci denně zažívala. Nepřála jsem si tehdy nic jiného, než vypadnout někam mimo a chvíli nedělat vůbec nic. Maximálně řešit problémy typu – vyperu tudle pračku na 40´nebo na 60´? Vytřu přípravkem s vůní citrusů, nebo svěžího vánku? Začtu se do knížky, nebo do časopisu?...

Představa, že bych snad měla nárok se i nudit, mě naplňovala zvláštním vzrušením a porodu jsem se skoro nemohla dočkat. Budu se nudit tak, že si to našetřím na dalších několik budoucích pracovních let, slibovala jsem si tenkrát. Plánovala jsem si, jak si na té mateřské v poklidu dokončím veškeré činnosti, na které mi po práci nikdy nezbylo dost času. Budu přece celý den doma. Je toho tolik, na co se těším.  A pokud přece jen ta nuda na mateřské přijde a bude k nepřežití, zaspím jí. Ani mě nenapadne si na nějakou nudu stěžovat. Už aby tady ta mateřská byla…

Ne, buďte v klidu. Taky nechápu, jak jsem si vůbec někdy mohla něco takového myslet. Ale beru to jako karmu. Jsem schopná vžít se díky tomu do pocitů muže, který přijde domů vyčerpaný z práce a vypustí směrem k mé strhané trosce něco ve stylu: „není jak matce na mateřské“, případně „z čeho jsi tak unavená, však se staráš jen o děti, ne?“…Je to na zabití, ale zabte ho, když jste si ještě před pár měsíci mysleli to samé.
Přátelé, vy, kteří děti nemáte, nebo vy, kteří je máte, ale nejste s nimi doma 24 hodin denně. Věřte mi, klasické slovo NUDA ve spojitosti s mateřstvím neexistuje. Ta jiná nuda, ta na mateřské, spočívá v jednotvárnosti. Každý den je stejný. Ne proto, že byste snad nebyli schopní vymyslet si jiný program. Ale proto, že se k jinému programu prostě nedostanete. Tedy ne tak, jak jste byli doposud zvyklí. Vše, co začnete dělat, bude několikrát přerušeno, žádnou činnost nedokončíte na první nádech. A to je to, co vás tak ubíjí. Zoufale byste CHTĚLI dělat něco jiného, ale pod taktovkou vašeho dítěte vaší veškerou energii spotřebuje snaha o to, aby se to všechno okolo vás nezhroutilo.

Například, je ráno, už  teda docela dlouho, na váš vkus. Už byste se totiž docela rádi odprostili od myšlenky, že je potřeba udělat snídani, když ještě stále honíte polonahé dítě s plenkou v ruce.
Pak je odpoledne. Natřikrát uspáváte dítě. Nechce se mu. Vám naopak strašně. Ale to sem nepatří. Napočtvrté uspávání vzdáte. I za cenu, že víte, že dítě bude celé odpoledne nevrlé, usne navečer a probudí se před půlnocí. Jo, když jsem ještě to dítě neměla, vštěpovala jsem těm nešťastným matkám, že je potřeba vytvořit režim. Teď už to vím. Rady o tom, co byste jako rodič měli dělat, jsou od lidí, kteří děti nemají, naprosto zcestné.

Nastává večer. Nějak jste tu celodenní nudu přežili. Zbývá vám už jen dítě umýt, vyčistit zuby, převléct, uspat, uklidit koupelnu, pověsit mokré ručníky, vymýt vaničku, osušit hračky, vyvětrat, znovu jít dítě uspat...A pak, pak možná budete mít konečně čas na tu svojí nudu. Tedy na tu, co znáte z vašeho minulého života. Nebojte, nedostane se k ní. Vždycky se najde zábava, se kterou nepočítáte, ale dítě vám jí nečekaně připraví. Třeba jako tuhle-než jsem se otočila pro suchý ručník, dítě převrátilo kýbl s vodou. A tak po druhém kole večerního uspávání ještě vytírání koupelny...

Kmitáte v neustálé ztrátě a fungujete v pohotovostním režimu. Veškerý váš čas, který máte k dispozici, (a počítám i noční hodiny, v běžném životě věnované spánku) zaberou dokolečka se opakující činnosti, které po několika měsících sice zvládáte i poslepu, klidně i efektivněji, ale jakoby bez zřejmého výsledku. Nabalují se na ně totiž nové a nové povinnosti, konec vám přijde v nedohlednu. Hlavou vám denně běží minimálně dvacet činností, které je potřeba udělat (připravit jídlo, dát prát pračku, vyndat myčku, vysát, vytřít, pověsit prádlo, vyžehlit, objednat přes internet plenky, případně zajet na nákup…), dalších dvacet, které byste chtěli dělat (učesat se, nasnídat se, převléct se z pyžama…), jenže na mateřské běží hodina za hodinou ve víru nezbytných, leč naprosto marných činností. Provádíte je dokolečka dokola, ale jsou paradoxně vidět jen tehdy, pokud je neuděláte.

Vaší nudu vám dá dítě sežrat. Nechce se přebalovat, nechce se oblíkat,  nechce jíst, ani se učit chodit na nočník. Bude po vás házet kartáčkem na zuby a plivat léky proti horečce. Bude do vás kopat, když se budete snažit navléct na něj teplé punčocháče a ohánět se, když mu budete chtít otřít nudli u nosu. Bude s váma bojovat a přetahovat se, často jen tak z vlastní nudy. Nebo proto, aby ta vaše nuda nebyla tak nudná. Chvílema nuda k nepřežití, fakt. 

Takže. Pokud máte dojem, že se nudíte, pořiďte si dítě. Vaší starou nudu už rozhodně nikdy nezažijete…

Na mateřské ke kadeřnici? Jedině v poklusu.

Ve vašem novém životě, v tom životě s dětma, se občas objeví záblesk toho života minulého, toho bez dětí. Ale nikdy už to není, jako dřív.

Vybavuju si ten pocit, když jsem po dlouhých měsících izolace vyrazila poprvé po třetím porodu sama do města. Ke kadeřnici. Ještě před odchodem jsem Radka ujišťovala, že jsem všechno zajistila. Matěj s Jonášem jsou najezení. Hrajou si. Pohoda. Lahvičky s pitím jsou čerstvě nalité. Jonáš má čistou plenku, Matěj seděl před chvílí na nočníku. Filip je nakojený. Kdyby brečel, asi ho bolí zuby. Kousátko a gel jsou v ledničce. Přebalený je taky, ale zkontrolovat ho může. Hodně slintá, kdyby měl vlhký bryndák, musí se vyměnit. Případně i převléct bodyno. Všichni jsou nachlazení, tak ať se jim to nerozjede. Odsávačka je kdyžtak v koupelně. Dudlíky v kuchyni…

Radek se na mě mlčky díval, Filipa v náručí, ty dvě starší batolata u nohou, prej ať už jedu, zvládne to s prstem v nose.

Plánovala jsem si, že pojedu pomalu. Budu se rozhlížet po okolí a ne co chvíli v zrcátkách kontrolovat, co se vzadu v autě mezi dětma děje.

Nebudu ukazovat na koníky, ani nikoho nadšeně upozorňovat, že jede vláček.

Pustím si nahlas rádio. Žádnej Radkův Rockmax, ani písničky pro děti. Ale to, co chci já.

A od kadeřníka to vezmu kolem nějakého drahého butiku. Kolem toho, ve kterém jsem nikdy nebyla. Už si nepamatuju, kdy jsem si vůbec koupila něco na sebe. Dají se počítat těhotenské legíny z Lidlu?

Jela jsem samozřejmě jako ďas. Škoda každé minuty volna, co se mi naskytla. Život s dětma vás naučí být neustále jakoby v poklusu. Musíte vykonávat několik činností najednou, nikdo jiný to za vás neudělá a udělat se to musí. Pronto, pronto, nestíháš. A tak i v té chvíli relaxace se toho snažíte zvládnout co nejvíc. Soudruhu, spi rychleji…

Po příjezdu do centra se mi nedařilo najít místo k parkování. Skoro plačky jsem nervózně poposedávala za volantem a nahlížela zoufale do uliček, kam auto vrazit, ať už se proboha konečně dostanu mezi lidi!

Nakonec se uvolnilo jedno místo na veřejném parkovišti. Stočila jsem to k pokladní budce přes plnou čáru, nadšená, že jsem bezpečně první v pořadí. Obsluha nikde. Natahovala jsem krk všemi směry, hledala stojan pro automatický odběr lístku, nula nic. A pak jsem ho zahlídla. Šoural si to vyhořele směrem k budce, nic nedbal mojeho výrazu, mé půlky těla vysunuté z okýnka, ani mé netrpělivé otázky, komu můžu zaplatit. Minul mě, dokolíbal se do své kukaně, ztěžka dosedl na rozvrzanou židli, pomalu vytáhl sklo před sebou, a až pak mě vzal na milost. Což spočívalo v tom, že mě mlčky pozoroval. Nejistě jsem se rozhlídla a zopakovala svůj dotaz na placení. Aniž by uhnul pohledem, ukázal znechuceně na tabuli vedle sebe, popsanou instrukcemi pro řidiče.

„Tak jsem jí neviděla, no bóže,“ mávla jsem nad tím v duchu rukou a nasoukala se zpátky do auta. Probírala jsem se peněženkou a mumlala si pro sebe: „Tak to s podobnýma blbkama řešíš několikrát denně, no a co. Umíš si představit, co řešim celej den já?...“ Předala jsem mu peníze, usmála se na něj a odpíchla se od budky. „A buď rád, že jsem měla drobný!“, chtělo se mi za ním ještě křiknout. Na mateřskou s ním!

U kadeřnice záblesk starého života. Hraje rádio, nikdo neječí, nevolá „dudu“, „a-a“ nebo „pití“. Když sedím, nikdo se mi nesápe po prsou, ani mi neškube vlasy. Ne, tady se mi naopak někdo vlasama jen jemně probírá. Můžu si listovat časopisem, můžu se jen tak pozorovat v zrcadle, můžu si vypít kafe. Teplé kafe. K naprosté spokojenosti by mi stačilo, kdybych mohla během stříhání na chvíli zadřímnout. To nehrozí. Z usínání mě vyruší SMS. Manžel. Prej: „jak dlouho ještě?“ Mám nutkání  mu napsat, ať si strčí prst do druhé nosní dírky a dá mi pokoj, ale spolknu sarkasmus a odešlu: „Už mi bude jen foukat hlavu.“ Radek pípá v zápětí: „ Stáhni si okýnko v autě a jeď už!“

Myslíte, že jsem si dala ten butik? No jasněže ne. Mateřstvím vám tak nějak zvýrazní rysy zodpovědnosti. Přece v tom manžela nemůžu nechat. Vždyť sama vím, jaký to je.

A taky ty pudy, ty mateřský. Ty jsou nanic. Děti mě potřebují, já je taky, na butik kašlu. Vždyť doma využiju beztak jen ty tepláky...

A víte, čím to dorazila ta kadeřnice?: „Dáme příště i barvu, ne? Tady ty šediny by to chtělo trochu schovat…“. Ne, starý život se vám vrátí už opravdu pouze v záblescích.