Ve vašem novém životě, v tom životě s dětma, se
občas objeví záblesk toho života minulého, toho bez dětí. Ale nikdy už to není,
jako dřív.
Vybavuju si ten pocit, když jsem po dlouhých měsících
izolace vyrazila poprvé po třetím porodu sama do města. Ke kadeřnici. Ještě
před odchodem jsem Radka ujišťovala, že jsem všechno zajistila. Matěj
s Jonášem jsou najezení. Hrajou si. Pohoda. Lahvičky s pitím jsou
čerstvě nalité. Jonáš má čistou plenku, Matěj seděl před chvílí na nočníku.
Filip je nakojený. Kdyby brečel, asi ho bolí zuby. Kousátko a gel jsou
v ledničce. Přebalený je taky, ale zkontrolovat ho může. Hodně slintá,
kdyby měl vlhký bryndák, musí se vyměnit. Případně i převléct bodyno. Všichni
jsou nachlazení, tak ať se jim to nerozjede. Odsávačka je kdyžtak
v koupelně. Dudlíky v kuchyni…
Radek se na mě mlčky díval, Filipa v náručí, ty dvě
starší batolata u nohou, prej ať už jedu, zvládne to s prstem v nose.
Plánovala jsem si, že pojedu pomalu. Budu se rozhlížet po
okolí a ne co chvíli v zrcátkách kontrolovat, co se vzadu v autě mezi
dětma děje.
Nebudu ukazovat na koníky, ani nikoho nadšeně upozorňovat,
že jede vláček.
Pustím si nahlas rádio. Žádnej Radkův Rockmax, ani písničky
pro děti. Ale to, co chci já.
A od kadeřníka to vezmu kolem nějakého drahého butiku. Kolem
toho, ve kterém jsem nikdy nebyla. Už si nepamatuju, kdy jsem si vůbec koupila
něco na sebe. Dají se počítat těhotenské legíny z Lidlu?
Jela jsem samozřejmě jako ďas. Škoda každé minuty volna, co
se mi naskytla. Život s dětma vás naučí být neustále jakoby
v poklusu. Musíte vykonávat několik činností najednou, nikdo jiný to za
vás neudělá a udělat se to musí. Pronto, pronto, nestíháš. A tak i v té
chvíli relaxace se toho snažíte zvládnout co nejvíc. Soudruhu, spi rychleji…
Po příjezdu do centra se mi nedařilo najít místo
k parkování. Skoro plačky jsem nervózně poposedávala za volantem a
nahlížela zoufale do uliček, kam auto vrazit, ať už se proboha konečně dostanu
mezi lidi!
Nakonec se uvolnilo jedno místo na veřejném parkovišti.
Stočila jsem to k pokladní budce přes plnou čáru, nadšená, že jsem
bezpečně první v pořadí. Obsluha nikde. Natahovala jsem krk všemi směry,
hledala stojan pro automatický odběr lístku, nula nic. A pak jsem ho zahlídla.
Šoural si to vyhořele směrem k budce, nic nedbal mojeho výrazu, mé půlky
těla vysunuté z okýnka, ani mé netrpělivé otázky, komu můžu zaplatit.
Minul mě, dokolíbal se do své kukaně, ztěžka dosedl na rozvrzanou židli, pomalu
vytáhl sklo před sebou, a až pak mě vzal na milost. Což spočívalo v tom,
že mě mlčky pozoroval. Nejistě jsem se rozhlídla a zopakovala svůj dotaz na
placení. Aniž by uhnul pohledem, ukázal znechuceně na tabuli vedle sebe, popsanou
instrukcemi pro řidiče.
„Tak jsem jí neviděla, no bóže,“ mávla jsem nad tím
v duchu rukou a nasoukala se zpátky do auta. Probírala jsem se peněženkou
a mumlala si pro sebe: „Tak to s podobnýma blbkama řešíš několikrát denně,
no a co. Umíš si představit, co řešim celej den já?...“ Předala jsem mu peníze,
usmála se na něj a odpíchla se od budky. „A buď rád, že jsem měla drobný!“,
chtělo se mi za ním ještě křiknout. Na mateřskou s ním!
U kadeřnice záblesk starého života. Hraje rádio, nikdo
neječí, nevolá „dudu“, „a-a“ nebo „pití“. Když sedím, nikdo se mi nesápe po
prsou, ani mi neškube vlasy. Ne, tady se mi naopak někdo vlasama jen jemně
probírá. Můžu si listovat časopisem, můžu se jen tak pozorovat v zrcadle,
můžu si vypít kafe. Teplé kafe. K naprosté spokojenosti by mi stačilo,
kdybych mohla během stříhání na chvíli zadřímnout. To nehrozí. Z usínání
mě vyruší SMS. Manžel. Prej: „jak dlouho ještě?“ Mám nutkání mu napsat,
ať si strčí prst do druhé nosní dírky a dá mi pokoj, ale spolknu sarkasmus a odešlu:
„Už mi bude jen foukat hlavu.“ Radek pípá v zápětí: „ Stáhni si okýnko
v autě a jeď už!“
Myslíte, že jsem si dala ten butik? No jasněže ne.
Mateřstvím vám tak nějak zvýrazní rysy zodpovědnosti. Přece v tom manžela
nemůžu nechat. Vždyť sama vím, jaký to je.
A taky ty pudy, ty mateřský. Ty jsou nanic. Děti mě
potřebují, já je taky, na butik kašlu. Vždyť doma využiju beztak jen ty
tepláky...
A víte, čím to dorazila ta kadeřnice?: „Dáme příště i
barvu, ne? Tady ty šediny by to chtělo trochu schovat…“. Ne, starý život se vám
vrátí už opravdu pouze v záblescích.