Dopis z fronty

Jonáš se narodil o 6 týdnů dřív, než měl. Ve 34. týdnu těhotenství.

Za hranici donošenosti se považuje plných 37 týdnů v děloze. Je tedy jasné, že minimálně ještě 3 týdny si měl Jonáš hovět pěkně uvnitř mojeho břicha a v poklidu si tam dozrávat.

S nedonošeností je spojeno spousta problémů, nehodí se teda vylézat ven, pokud to není úplně nutné. No, Jonáš se pro to rozhod, těžko říct, co přesně ho k tomu vedlo. Já to samozřejmě přičítám tomu, že jsem se během těhotenství vůbec nešetřila, ale jak jsem psala minule, ono se to při mateřské s batoletem dost dobře nedá.

Těch příčin předčasného porodu bývá často víc najednou, jde jakoby o souhru okolností, a tak ten můj nulový klidový režim mohl být jen jednou z vícero rizikových faktorů, které nakonec ty předčasné stahy dělohy vyvolaly.

Nejrozumnější bývá se nad tím vybrečet, ale pak odhodlaně nasadit brnění a vyrazit do boje.

Když s tím svým nedopečencem ležíte v nemocnici, všichni, co vás mají rádi, se tak trochu bojí ptát, jak se vám v té válce vede. A tak jsem poslala dopis z fronty:

Mám rozjezenou tabulku čokolády a popíjím k tomu kojící čaj. Je takový rituál, na kterém teď poslední večery (a vlastně i dny) ujíždím. Cukr je můj kamarád a obyčejné balení čokolády už nepovažuju za dostačující. Je mi úplně fuk, kolik špeku přiberu, hlavně že odejdu s psychikou narušenou v mezích normy, protože to tu je opravdu na Chocholouška. 

Jonášek nabírá síly, ale aktuální stav se z pozitivního mění na negativní i několikrát denně.

Především je hodně slabý. Váží ale povzbudivá dvě kila. Zvládá prakticky jen zajistit si životní funkce, nejlépe ve spánku. Pokud ho vzbudíme, zpomaleně mžourá a po chvíli upadá zpátky do hibernačního stavu. Je trvale napojený na monitor, který snímá jeho saturaci krve kyslíkem a srdeční činnost. Zatím zalarmoval jen párkrát a vše se hned i samo upravilo, no ostatní děti okolo něj jsou na tom hůř. Monitory všude okolo pípají i několikrát do minuty. Pokaždé vyděšeně kontroluju naše hodnoty a jsem vděčná, že to nejsme my.

Jonáška je potřeba budit co tři hodiny-změřit tělesnou teplotu ( a zareagovat na ní upravením hodnot v inkubátoru), přebalit ho (jeho kůže je velmi tenká, kdyby se narušila agresivními složkami ze stolice a moče, špatně by se hojila)  a nakrmit.

Ke krmení má trvale zavedenou sondu (hadičku, která vede skrz nos do krku a dál dolů do žaludku). Zkoušíme ho přemluvit k pití a sání, ale tyhle reflexy ještě nemá plně vyvinuté. A hlavně – tahání mlíka z prsu je i pro zdravé dítě výkon srovnatelný s kopáním v dolech, je potřeba mít nejenom sílu, ale i kvalitní plíce a kondici. Nic, co by dětem z inkubátorů přebývalo. Ale trénovat musí.

Odstříkané mlíko mu zkoušíme dávat tzv "střavičkou"-stříkačkou, na jejímž konci je nasazený dudlík z lahve. Je to takový trenažer na ten sjezd do dolů.

Od toho prvního dne se hodně zlepšil, dnes si vytáhl dokonce 16ml, což je opravdu výkon! Bohužel potřebuje vypít  45ml na jedno krmení, takže zbytek do něj musíme nalít skrz tu sondu. U toho už většinou spí a tváří se spokojeně-jak by ne-bez práce má koláče a pečení holubi mu lítají přímo do žaludku. 

Co dál-prodělal si novorozeneckou žloutenku. U těchhle dětí to není nic neobvyklého, on ale bohužel nežloutl dostatečně zřetelně, aby dospěl k fototerapii. Neboli-jen to tak několik dní flákal, byl žlutý, kvůli tomu unavený a spavý (víc než kdyby žlutý nebyl), světlo mu mohlo pomoct, ale jeho hodnoty dle přístrojů ještě nedosahovaly hodnot, při kterých by byla fototerapie indikovaná. Probírala jsem to s primářem, a řekl, že chce ještě počkat. Vždycky je lepší dát mu šanci zabojovat. Tak jsme Jonáška se sestřičkama vystrčili k oknu na sluníčko, aby se odsvítil aspon přírodně a následně mu žloutenka i přesto zesílila. Takže nakonec stejně k té fototerapii dospěl. Odžloutl a ožil.

Taky jsem si všimla, že Jonášek tak zvláštně krčí levou ruku. Připomíná to nekoordinované pohyby postižených dětí. Zkoušela jsem ruku rozhýbat a přišla mi ochablejší, než ta druhá. Když jsem to zmiňovala u vizity, mávali nad tím zezačátku rukou, že Jonáška moc pozoruju, ale další den už začali sami ručku vyšetřovat a radit se. Domluvili jsme se, že začneme rehabilitovat a že doděláme neurologické vyšetření.

Na ultrazvuku mozku je lehká asymetrie mozkových komor a hematom (krevní výron) staršího data. Těžko říct, proč to tam je a od kdy a jak to bude dál, každopádně-u těchhle předčasně narozených dětí je to spíše běžnější nález. Bude nutná kontrola v čase. A už ted, po pár dnech rehabilitace hýbe Jonášek s rukou o poznání líp.

Tož tak.

No jak se cítí má tělesná schránka? Ovládají mě hormony a nálady se u mě střídají co hodinu. Spíš je mi teda do breku a občas si i ulevím, ale i malé změny stavu Jonáška ve mě zas naopak vyvolávají báječné stavy euforie. Ke štěstí stačí málo, a v dobré náladě mě občas udržuje i černý humor, který si s ostatníma maminkama vyplňujem krmení u inkubátorů. To si takhle jedna holčička hned vedle nás stáhla po fototerapii ochrannou masku očí až k bradě. Když k ní přišla maminka, kouká na ní a ptá se setry, so to její dítě má. „To je na ochranu…“, mávla rukou sestřička, aniž by se otočila. A maminka na to: „Jako na puse? Jako Hannibal Lecter? Proč jako?...“

Jo, občas si tu člověk připadá normálně. Ovšem do reality mě to vrací každou chvíli. Jsem rozpáraná a sešitá, což si uvědomuju pokaždé, kdy vlezu do sprchy, nebo na záchod.

V pravidelných intervalech se mi nalívají prsa až k prasknutí. Úlevou je mi přátelský přístroj zvaný odsávačka, který je schopný mi 60x za minutu vytáhnout bradavky do tvaru nudle. Odsávám co tři hodiny, pět minut jedno prso, pět minut druhé. Po procesu odsávání je třeba přístroj vysterilizovat, mlíko odnést Jonáškovi, dostat ho do něj a těšit se na další kolo, do kterého zbývá tak hodina. Celý den a celou noc a celý den a tak dále.

Při krmení u inkubátoru si uvědomuju, že můj tlak i krevní obraz pamatují lepší časy, ale k mžitkám před očima jsem zatím dospěla jen jednou.

Režim na oddělení začíná okolo šesté ráno. Ale ne že by mě to bouchání dveřma, hovory personálu, nebo pláč miminek budilo-kojící matky v tu dobu totiž stejně "ještě" nespí, nebo "už" nespí.

Shrnu to. Bych ten rekondiční pobyt u Chocholouška přece jen brala.

No a do tohohle všeho mě  takhle přišel navštívit Radek s Matýskem.

Vyhlížela jsem je nedočkavě od chvíle, kdy volal, že vyráží z domu, vyšla jsem jim v županu i naproti, kde jsme se zcela synchronizovaně minuli v nemocničním parku. Než jsme se konečně našli, vyprchala z manžela veškerá dobrá nálada. Svalil se u mě na pokoji na židli, tak se ptám-ježiš stalo se něco doma? A on se na mě vyčerpaně podíval a řekl: "Ne, ale venku je děsné horko..."

No nezabili byste ho?