Proč jako?

Proč jako píšu blog? Prý ho píšou lidi, kteří se nechtějí svěřovat nikomu blízkému a  píšou ho inkognito. Taky ti, co potřebují komentovat, co se okolo nich děje. Nebo ti, co se chtějí vypsat ze svých problémů. Pak prý taky z přetlaku, který není možné ventilovat jinak. 
Tak já ne. U mě je to jinak. Já když píšu kamarádkám zážitky z mé báječné dovolené (mateřské!), tak mě nebaví to každé vypisovat zvlášť. Nebo spíš na to nemám čas. A tak to často posílám hromadněně, jenže to je taky nanic. A když jsem teď naposled odeslala jedné mojí známé mail o tom, jak jsme si užili naší první dovolenou s dětma, tak ona mi na to odpověděla, že bych mohla blogovat. A já si řekla-panejo, to je nápad. Nemusela bych přemýšlet, komu jsem už co napsala, prostě to přilípnu na blog a hotovo.
Narodila jsem se v minulém století. Už tohle samo o sobě snad na vysvětlenou stačí. Teda na vysvětlenou toho, že vlastně vůbec nevím, jak se takový blog píše, jak ho vytvořit, spravovat, nic. 
Mám tři malé děti. Pokud se na mě jako zázrakem žádně z nich nesápe, dost dobře nechápu, jaktože místo čehokoliv jiného zrovna bloguju. Vždyť ani nevím, jestli to slovo existuje. 
To jsem takhle začala dávat videa na Youtube, čistě proto, protože jsem nevěděla jak jinak je přeposlat rodině, když mailem mi to nešlo-a nedávno se mi ozvala nějaká cizí holka, že prý jsem "dobrá youtuberka". Ta holka se určitě narodila v TOMHLE století.
Když ve mě ta myšlenka na blog zrála, tak jsem si říkala, že by to chtělo začít něčím zábavným a poutavým a vůbec, abych se jako nemusela úplně stydět, až to vypustím do světa. Taky že by to chtělo asi pro začátek vysvětlit  o co jde, a tak. No jo, to bych ale nesměla mít ty děti....A přitom zrovna ony jsou tím hlavním tématem. A tak jsem ten svůj blog nazvala Mamina a mimina, čímž je nejspíš řečeno vše.
Mimina mám tři. Teda ne trojčata, ale skoro. Narodily se mi 14 měsíců od sebe. To první od druhého a druhé od třetího. Zdá se to fyziologicky nemožné, a to jsem si myslela taky. Teda hlavně když jsem 4 měsíce po druhém porodu kojila jak 1,5letého Matěje i toho mladšího Jonáše a s manželem jsme v první společné chvilce mávli rukou nad nějakou ochranou, prostě že to risknem. No a je z toho náš Filip.
Asi by to chtělo začít pěkně pozvolna a popořadě, no nedá se, maminy rozumí. 
Tak začnu tou dovolenou, naší první rodinnou.Já, Radek, Matěj (2,5), Jonáš (1,5) a Filip (0,5).

Nemalovala jsem si to nijak růžově, spíš jsem se těšila, že budu s Radkem někde jinde než doma, a že budou mít děti zážitek. 

Už cesta tam byla peklo. Jeli jsme do Jasné na Slovensku, čisté jízdy je to zhruba 2,5hod ze Zlína. Posledních 80km řvaly všechny děti, stavěli jsme co deset minut, venku smog, sníh, padjící tma, děti nevrlé, nic nechtěly, asi jen svůj klid doma. Po příjezdu jsme to stihli tak akorát na večeři, nevěděla jsem, koho huškat dřív, koho krmit, koho jít uklidňovat do herny. Na pokoji příšerný bordel, část věcí ještě v autě, děti polospící, místa na spaní nenachystané, my sami špinaví,hladoví-prostě přesně se odehrával můj nejčernější scénář...

Nějak to uslo všechno hromadně asi o půl desáté, já pak vyklidila a roztřídila věci z kufrů, aby se tam dalo nějak existovat, padla do postele a v ten moment se vzbudil Filip. Pak Jonáš, pak Matěj-všichni zasoplení, odsávali jsme, kapali kapky, otvírali okna dokořán, a větrali, pak zas je zavírali, no zábava do tří do rána...Usla jsem až okolo 5.,kdy Filip konečně vytuhl u prsa. A první nevrlec procitl už v šest...Prostě paráda. Taková fajn dovča. 

Ale od dalšího dne už to šlo, nic jsme nehrotili, procházeli se okolo hotelu,chodili do hotelového bazénu, do herny, spíš jakoby vyplňovali dobu mezi jídly, já vděčná, že nemusím vařit a uklízet, všechno ostatní mi bylo fuk. Taky jsem byla ráda, že Radek konečně viděl, jaké to je obstarávat najednou tři malé děti. Že jen to vypravování je organizační masakr. Koho oblíct prvního a do čeho všeho, jedno dítě v kombinéze s čepicí a palčákama, druhé pobíhá ve slipech, protože se stihlo vysvlíct, třetí řve, protože se právě pokadilo...Pro mě docela klasika,ale Radek teda čuměl...

Taky ty samotné aktivity, dost vzdálené běžným představám-vycházka sněhem? Matějovi se chodit nechce, má blbou náladu, Jonáš chodí špatně a Filip vůbec. Kočárem se nikam nedostanem, nacpat dítě v kombinéze do nosítka je taky výživné.

Relax v bazénu. Tři malí neplavci na dva dospěláky. Už jen přemístit všechny děti spolu s věcma přes půl hotelu byl zážitek. Radek nakonec poponášel ty dva starší bazénem tam a zpátky a já huškala Filipa na břehu. Jo a tip pro nezkušené-nelez do bazénu, pokud se chystáš kojit dítě. Znamená to, že ho buď budeš kojit s mokrýma plavkama, nebo bez nich. Což o to, já bych to dala i v těch plavkách, ale to mokré mimino ne. Vzhledem k tomu, že bazén byl kompletně prosklený s výhledem na hotelové parkoviště, jsem dost váhala, kterou variantu zvolit...Nakonec jsem odhodila plavky a kojila. No a co jako. 

Herna úžasná. Vpodstatě obyčejná místnost s jedním bazénkem na plastové balonky a pár molitanových velkých kostek, stavebnice a několik plyšáků. Ovšem naše děti vzaly všechno útokem a bylo vymalováno. Seděli jsme s ostatníma zhroucenýma rodičema okolo a bylo nám celkem jedno, že vůbec nic neděláme.

Jídlo super. Zaplatili jsme si plnou penzi, ve výsledku jsme s Radkem samozřejmě dojídali zbytky od dětí a naše rozrýpané vystydlé porce. Ne že bych teda byla zvyklá na něco jiného, ale Radek to asi nesl těžce...On ty naše děti takhle často u jídla přece jen nevidí, byl asi dost mimo z toho, co za binec jsou schopné během jednoho jídla udělat, jak málo toho sní a přitom jak moc toho spotřebujou. Já měla tendence po všech neustále uklízet a všem okolo se omlouvat. Ale to mě nakonec taky přešlo...

Ve výsledku super. Pobyt byl totiž rekondiční, v ceně spousta procedur, které mi Radek velkoryse přenechal. Vůbec o ně nestál, no díkybohu, mám dojem, že jen díky tomu jsme to tam všichni ve zdraví přežili. Jen jsme pokaždé museli řešit, jestli zvládne hlídání dětí, jestli je Filip dostatečně nakojený, jak to skloubíme s ostatním programem a spaním dětí. Celkově náročné a vyčerpávající, ale fajn. A příště to bude určo lepší:)