To, jak jsem minule psala o té mrkvi, ano, o té bio, ze zahrádky,
tak to mělo ještě dohru.
Jako dokonalá matka jsem samozřejmě selhala. Ta dokonalá by totiž
dětem empaticky vysvětlila, že se to nedělá. Taky by objasnila, co je správně. Respektovat
a být respektován, Montessori, a podobně.
Tak já ne, já je zcela nevýchovně seřvala, tu mrkev tam
nechala a řekla jsem jim, že k jídlu už nic nedostanou, a až budou mít
večer hlad, že je pošlu k té kaluži, že jim tam ta mrkev ještě bude dobrá. Když
pak přišel Radek z práce, odvezl Matěje s Jonášem k babičce do
dědiny, abych měla klid a mohla se věnovat Filipovi. Volal mi pak později, jestli
už mám nachystanou večeři, nebo jestli děti může dovézt už najezené. Babička že dělá sekanou. No co
myslíte, že jsem řekla? Samozřejmě že najezené. Najezené dítě, spokojené dítě.
Spokojené dítě, pohodový večer. Pohodový večer,…bože pohodový večer stojí i za
tu blbou mrkev…
Má sestra, dětská psycholožka, sama matka dvou dětí, ta má
na všechno odbornou radu.
Povidá - tak to neřeš, nevař, s ničím se nedělej. Ještě žádné dítě neumřelo hlady s talířem
zeleniny před sebou. A já na to – ovšem, hlady neumřelo, ale rukou šílené matky
určitě.
Můj kamarád, doktor z Prahy, mi tuhle na třídním srazu
vyprávěl historku z vlastní zkušenosti. Hlídal neteř. Připravil jí večeři,
hrdě naservíroval. Chlap, chápete? Už to samo o sobě je na medaili. Pro neteř
ne. Ta povytáhla ret, prý to nejí. A kamarád na to- v pořádku, nic se
neděje. Vzal talíř a jediným pohybem ho vyprázdnil do psí misky na žrádlo.
Zvíře málem hodilo smyk v zatáčce. Neteř na to vyjeveně koukala a prej-a
co jako budu jíst já? Tak jí řek, že neví, ale že Astor nechal trochu granulí…
Můj manžel zase tvrdí: hladový chlap, poloviční vrah. A to
sedí. Mám doma celkem čtyři chlapy, takže mimo těch skleniček i vařím, je to
jasný?
A teď si představte, když vám do téhle marnosti s jídlem, do
tohodle období, kdy jen vyváříte, servírujete, cpete to do nich, uklízíte jídlo
ze země, z nábytku, z oblečení-tak kdy vám do tohodle oznámí, že vaše
nejmenší dítě má nejspíš alergii na mléko. Tedy kravské. Tedy na to, že když vy
sníte něco z mléka, a následně nakojíte toho alergika, tak se mu zhorší
zdraví. Bude se kroutit bolestí, mít prdíky, průjmy, zácpy, bude zvracet, osype
se, nebo mu vyraší ekzém…Jedinou pomocí je, že kojící matka buď přestane kojit,
nebo přestane jíst mléčné výrobky.
Ještě si pamatuju dobu, kdy jsem jako pediatr zcela
lehkovážně doporučovala tuhle dietu vyzkoušet každé matce, u jejíhož dítěte se pár
varovných příznaků objevilo. Jenže, ty
příznaky jsou tak nespecifické, že se můžete s diagnosou nakrásně seknout.
Spolehlivý test z krve neexistuje, a tak se prostě doporučí tahle
eliminační zkouška. Pokud se dítě do čtrnácti dnů až měsíce nezlepší, tak vězí
zakopaný pes jinde.
Bože, odpusť mi. Ano, kladla jsem matkám v ambulanci na
srdce, jak je ta bezmléčná dieta důležitá. Snad dokonce jsem i vypustila větu
typu – co byste pro své dítě neudělala…
Karma je zdarma. Takže vám děkuji, přátelé, už mě dostihla,
zažila jsem bezmléčnou dietu.
Je to očistec. Ne. Peklo a očistec v jednom. Tedy
pro někoho, jehož jídelníček BYL ZALOŽEN na mléčných výrobcích. Chleba s
máslem, kafe se smetanou, sýr, jogurt, grilovaný hermelín, mozzarela s rajčaty,
krémové polévky, omáčky, bramborová kaše, tvarohové koláče, kakao, čokoláda…Ta
hlavně! Když mi ta moje dovolená (mateřská jedna) přišla báječná až k nepřežití,
tak jsem si aspoň za rohem vrazila do pusy lžíci nugety. No nesměla jsem najednou, tyvado!
Dostala jsem se po pár dnech do stádia, kdy jsem
vlastně nic nejedla, protože mi došla energie vymýšlet, co vlastně můžu.
Vždyť i bez diety jsem se jako matka sotva dostala k pořádnému jídlu. Znáte to -snídáte běžně zbytky
jogurtu po dětech, pak taky pečivo, co sesbíráte ve větších kusech ze země.
Dojíždíte ohlodané kousky ovoce, k obědu zbytek studené kaše…
A teď – tak akorát to ovoce. Protože na internetu
píšou podobně postižené matky: „…a když vás přepadne chuť na sladké, zažeňte jí
třeba jablíčkem…“. Jděte se vycpat i s jabkem, já potřebuju tabulku
čokolády, nebo to nepřežiju.
Přišlo mi, že můj mozek nedostatkem cukru pracuje v hibernačním
rytmu. Suchý rohlík a čaj? Čaj je vpoho. Co ten rohlík, nepřidávaj tam náhodou
mlíko?...
Hledala jsem rady na internetu, pročítala složení
potravin, nakupovala náhražky ve zdravé výživě. Vše pro mé dítě. A víte, co
dítě na to? No nic. Po měsíci utrpení (mojem) se zažívání Filipa sice postupně
zlepšilo, ale když jsem na zkoušku zavedla mlíko zpátky, vůbec nic se nestalo. Pes
byl zakopán jinde. Nevím kde, na tom nesejde. Filip je dobrej, já si můžu nalít
smetanu do kafe a život je zas fajn…